Dnešní zamyšlení, aneb některé lidi asi nikdy nepochopím.

Taky vás někdy napadá, co jsou jistý lidi zač a že byste vlastně byli radši, kdybyste je neznali?

Mně od jisté doby dost často a krom toho se domnívám, že se situace umocňuje fungováním sociálních sítí. 
To už vás neštvou jen lidi, které znáte a vyhýbáte se jim obloukem, ale soukromí vám naruší i člověk, kterého jste nikdy neviděli a nejspíš ani neuvidíte. 

"Díky Bohu," říkám si někdy, protože konverzační věty s osobou, která vás děsně otravuje, nejsou zrovna nejslušnější a jen málokdo je schopen říct lidem do očí, co si myslí ve chvíli, kdy si to myslí. 

Ale někdy bych si přála, abych proti té osobě stála a viděla jí do ksichtu. Ono od počítače se to nadává, kritizuje, pomlouvá... to víme všichni nejlíp, jak je to snadné. 
Já nejsem výjimka a ani se za ni nepovažuji. 

Naopak považuji se za slušného člověka, trochu co na srdci to na jazyku, ale taková prostě jsem. A omezování mé osobní svobody a svobodného projevu mě vytáčí asi úplně stejně.

Nicméně mohu sama za sebe upřímně říct, že jsem se do soukromí nikomu nevnucovala, nevnucuji a vnucovat nebudu a pokud někomu komunikace se mnou není po chuti, stačí říct a víc se konat nebude.

Kritiku snáším myslím si docela dobře, takže má dílka, recenze, cokoli napsaného klidně komentujte dle libosti. Má osoba tím nijak trpět nebude.

Proto tento článek publikuji na svém blogu a jako takový ho v rámci něj vkládám na oné sítě. Je pak na každém, zda odkaz rozklikne a přečte, nebo se otočí na podpatku a půjde o dům dál. 

Nejsem žádný řiťolez, proto mé články na sítích se v každé skupině objeví pouze jednou... Netvrdím, že nemám ambice, co se psaní týče, to zajisté ano, ale nikoli se vtírat. To je to nejhorší, co bych mohla udělat. 

Takže doufám, že jste pochopili, že ten, kdo článek píše (tedy já) je normální člověk, kterého psaní, čtení a recenzování prostě baví a to, co se z toho vyvine nebo nevyvine, je věc osudu. 

A na ten patent nevlastním!