Podpostelník

Byla hluboká noc a malý Tadeáš stále ještě nespal. Nemohl za to. Vinu nesl jeho starší bratr Michal, který mu před spaním vyprávěl jistý příběh. Ten na Tadeáška zapůsobil a vryl se mu do paměti tak, že od té chvíle seděl na posteli s dekou vykasanou až k bradě. Oči měl vytřeštěně do tmy a k obraně před bujnou fantazií mu sloužily jen ruce svírající modrou deku s autíčky, kterou dostal loni od Ježíška k Vánocům.

Už delší chvilku uvažoval, že postýlku na pár minut opustí, protože se mu vážně chtělo na záchod, ale strach mu to nedovolil.

Co kdyby na něj vyskočil Podpostelník?

To je podle Michalových slov ten nejstrašlivější tvor na světě. Schovává se pod postelemi dětí nepořádníků a čeká, až budou v noci chtít slézt z postele. Pak je svými pařáty chytí za kotník a stáhne do světa věčného strachu. Do labyrintu odkud není cesty zpátky.

Člověk by si pochopitelně myslel, že větší pitomost Michala napadnout už ani nemohla.

Ale malý Tadeáš tomu všemu do puntíku věřil. Věřil tomu tak moc, že se právě teď počůral do své postele.

Styděl se za to, samozřejmě. Vždyť už byl veliký kluk. Chodil do druhé třídy. A děti jeho věku se nepočůrávají do svých postýlek.

Jenomže nebyl by to Tadeáš protřelý svou bujnou fantazií, aby si nezapamatoval každé slovo o Postelníkovi a jeho světe. Tudíž mu nějaká louže v posteli teď dělala ty nejmenší starosti.

Začal se rozhlížet po pokoji a snažil se v té tmě identifikovat všechny věci, které tam mají být a modlil se, aby nenašel nic, co tam nepatří.

„Š,š,š...“ ozvalo se ve tmě.

Tadeáš sebou trhl, netušil co slyšel. Byl to hlas nebo nějaké šustění?

„Š,š,š..“ ozval se hlas se znovu.

To už na něj bylo příliš, rozklepal se a přitáhl si peřinu ještě blíž k tělu. Když tak učinil poodkryl tím levý roh postele, na který se teď sápal šedý pařát s bílými drápy na konci. Nic jiného neviděl jen chapadlo, které ho chce dostat. Přikrčil se ke zdi, která byla za jeho zády a čekal. Strachy strnulý, co se bude dít dál. Chtěl křičet, ale nemohl, jak se zajíkal brekem a zuby mu o sebe strachy cinkaly. Bál se jako nikdy v životě.

Bílý dráp se k němu nemilosrdně blížil. Tadeáš se přikrčil tak, až mu z pod přikrývky koukaly jen oči, které z drápu nemohly spustit zrak.

„Co chceš?“ odvážil se zeptat koktavým hlasem Tadeáš. Jeho tělo teď doslova vibrovalo hrůzou.

Dráp se nemilosrdně zasekl do jeho přikrývky a jedním prudkým škubem ji z Tadeáška serval. Ten se lekl a přitisknul se ke zdi ještě těsněji. V tu chvíli se u pravého rohu postele objevil další pařát. Stejně dlouhý a děsivý jako ten první. A stejně jako on dobýval postýlku malého Tadeáška.

„Přišel jsem si pro tebe,“ oznámil mu hlas ze tmy, totožný s předchozím šepotáním. A oba drápy se začali přibližovat krok po kroku.

Že horší to být už nemohlo?

Když se Tadeáš rozhodl jednat a utéct podél zdi, se kterou byl do té chvíle srostlý, vynořili se dva další pařáty po obou stranách u hlavy postele. A právě jeden z nich ho popadl za kotníky a táhl přes celou postel až na její samý okraj. Tam nožičky pěkně spustil dolů a zmizel.

Nechal tam chudáka kluka vyděšeného sedět, dokud si nepřipadal bezpečně. Tadeáš tak seděl už hodinu a příšera nikde. Rozhodl se, že dojde ke komodě a vymění si špinavé kalhoty od pyžama za čisté.

Ve chvíli kdy své malé dětské nožičky položil na zem, popadl ho za kotník ten samý pařát, co ho tady hodiny mučil strachy a vtáhl ho pod postel. Tadeášovo tělo se nezmohlo na nic, bylo v naprostém transu a s tlumeným pomoc na jazyku zaplul pod postel a ztratil se ve tmě.

***

Ráno.

Tadeáškova maminka paní Milena Jahodová stále ještě v županu a bačkorách chystala na sůl čerstvě připravené lívance. Jakmile tabuli připravila, šla se převléci a upravit do své ložnice. K tomu jí sloužil krásný ručně dělaný kosmetický stolek. Když byla se svým vzhledem spokojená, vypravila se vzbudit své dva spáče. Dělávala to tak každé ráno, protože pan Jahoda vstával ještě mnohem dříve než ona. První na řadu přišel Michal, velký spáč, kterému vylézt z postele trvá věky. Kolikrát jí napadlo, co ten kluk po nocích dělá, že se mu nikdy nechce vstávat.

Vešla, sehnula se k němu, pohladila ho po vlasech a řekla: „Zlato vstávej, je ráno.“

Michal se ošil a otočil se zpátky ke zdi.

„Míšo, tak vstávej… Šup, šup. Snídaně je nastole,“ řekla paní Jahodová mnohem rázněji.

„Dobře mami, vždyť už jdu.“ Michal si promnul oči a uviděl ji. Maminka se na něj ode dveří usmívala.

„Tak je to dobře, a teď ještě vzbudit Tádu.“ S těmi slovy zavřela dveře a vydala se přes chodbu do Tadeáškova pokoje. Jemně vzala za kliku a opatrně otevřela.

Postel byla prázdná a na prostěradle vyla patrná mokrá skvrna. Což bylo zvláštní, protože takové nehody se Tádovi nestávaly.

Paní Jahodová se domnívala, že se Tadeáš pro to někde schovává a tak zakřičela: „Tadí, nemusíš se bát, já se nezlobím. Jen hezky vylez, čekají tě lívance.“

Tadeáš neodpovídal. To už se Paní Jahodová začínala bát a jako zběsilá prohledávala každý kout jejich přízemního čtyřpokojového bytu. Vlezla do každého koše, do každé stříně, do každého prostoru, kam by se mohl malý kluk vejít. Ale nikde ho nenašla.

Začala ječet: „Michale, Michale okamžitě sem pojď!“

Michal, po cestě naskakující do kalhot, rychle vyběhl z pokoje.

„Co je mami, co se děje. Jsi v pořádku?“ Díval se na ni, ale jako by ji nepoznával. V očích měla něco, co tam nikdy před tím neviděl. Sesunula se mu před očima na podlahu a začala vzlykat.

„Mami, co je?“ ptal se neúnavně dál.

„Táda,“ drkotala paní Jahodová.

„Tada zmizel,“ upřesnila.

„Jak zmizel?“ ptal se nevěřícně Michal a vpadl do Tadeášova pokoje jako vojenské komando. Převrátil pokoj vzhůru nohama, ale brášku nenašel.

„Není tam, musíme zavolat polici.“

Paní Jahodová ale jen seděla a zírala před sebe.

„Mami vzpamatuj se!“ řval na ní Michal. Milena se na něj podívala, kývla hlavou a šla k telefonu.

Vytočila policii a nahlásila synovo zmizení. Ti okamžitě přijeli, sepsali s oběma protokol a začalo sáhodlouhé pátrání po Tadeáškovi obohacené o nespočet výslechů kterými museli projít, ale bez úspěchu.

***

Pan Jahoda se po synově zmizení zhroutil a začal pít a paní Jahodová se s ním nakonec rozvedla. Michal zůstal v její péči. A oba společně doufali, že se někdy dozví, co se malému Tádovi vlastně stalo. A doufali o to víc, že před nimi byli Vánoce a ty měl malý Tadeáš ze všeho nejradši. Jeho pokoj zůstal stejný, a o dárky nesměl samozřejmě přijít. Ty tu budou čekat až se vrátí.

Michal se nemohl smířit s faktem, že poslední věc, kterou bráškovi řekl, byl děsivý příběh o Podposteníkovi, který si vymyslel, aby si ten prcek začal uklízet. Hrozně mu chyběl a proto se rozhodl koupit mu pod stromeček něco pěkného, aby Táda věděl, že na něj myslel a že ho má rád.

První krámek, který mu padl do oka bylo staré ošuntělé knihkupectví. Vešel tam a ihned na něj padla ponurá atmosféra starých knih. A jak se tak procházel mezi regály padla mu do oka kniha Skutečný děsivý příběh.

Okamžitě věděl, že pro Tádu ta kniha není vhodný dárek, ale on si počte rád. Vzal knihu a šel ji zaplatit ke kase.

Zpoza pultu se na něj škodolibě usmíval vrásčitý děda.

„Opravdu chceš zrovna tuto knihu chlapečku?“ ptal se ho pán s děsivě chraplavým hlasem.

„Ano prosím.“

„A víš, že ten příběh, který tam je popsán se skutečně stal?“

„Jistě, je to na té knize napsáno.“

„A víš, že taková kniha může být kouzelná a skrývat v sobě děsivé tajemství?“

„Ne, jak to myslíte.“

„Na světě existuje několik takových knih a několik vypravěčů, který umějí svým příběhům vdechnout život.“

„A co se stane, když jim dají život?“ To už začínalo Michala zajímat.

„Takové příběhy se pak stanou skutečností a jejich hlavní hrdinové jsou v těchto knihách uvězněni.“ Vysvětloval mu ten podivný prodavač.

„A dají se vysvobodit?“

„Ano, ale musí je dostat do rukou ten člověk, který je svým vyprávěním do knihy zaklel.“

„Aha, tak to tady nechám pro toho pravého.“ Už pokládal knihu na pult.

„Ale kde pak, jen si ji vezmi, tahle je pro tebe jako dělaná.“

Michal ničemu nerozuměl, ale knihu si koupil. Záhady ho odjakživa přitahovaly. Sám si připadal záhadný. Jako by to byl on a nebyl on. Jakoby o té knize již slyšel, ale nemohl si vzpomenout. Pro Tádu v knihkupectví nic nenašel, tak mu po cestě v hračkářství koupil velkého plyšového medvěda, aby ho ochraňoval až se jednou vrátí. Protože on tomu věřil.

Doma medvěda položil na Tádovu postel a vytáhl z tašky zakoupenou knihu. Pohodlně se uložil a otevřel ji na první straně. V tu chvíli v něm hrklo. Na titulce stálo: Podpostelník, příběh Michala Jahody. Několikrát si promnul oči a zamrkal, ale pokaždé když se podíval, stálo to tam znovu a znovu.

Opatrně obrátil list a pokračoval ve čtení. Děj byl opravdu ponurý a temný a jeho hlavním hrdinou byl jakýsi Tadeáš.To už bylo moc náhod najednou, pomyslel si Michal.

Četl a četl a četl.

Příběh byl děsivý i on sám se trochu bál . Děj vyprávěl o chlapci, kterému se noc co noc dějí děsivé věci ve světě bez radosti, plného děsivé tmy, hlubokých vzdechů a bolesti. 

Když příběh dočetl, došlo mu, jak se asi musel bát malý bráška, když mu ten příběh líčil.

Písmenka ubíhala stejně jako stránky, až na samém konci stálo slovo které Michal neznal. A těsně před ním bylo napsáno Přečti mě třikrát nahlas. To slovo znělo TITSUPORP.

Michal opakovaně slovo přečetl a po posledním dovyřčení neznámého výrazu mu kniha vyskočila z rukou. Její stránky se rozlétly pozpátku a zastavily se na samém začátku, pak se kniha zavřela a zmizela.

Michal nechápal co se stalo, ale byl si jist, že se to stalo. Nebyl to sen, ale skutečnost.

V hlavě se mu honila jedna opravdovější myšlenka za druhou, jeden hlas překřikoval další až nakonec zůstal jen jeden.

„Pomóc...“ Ozvalo se tlumeně z pod postele.

Michal se lekl, ale jeho zvědavost byla silnější. Opatrně se přesunul ke kraji postele a nakoukl přes okraj. Z pod postele koukala bezvládná ruka. Michal ji popadl a zatáhl za ni. V tu chvíli se jeho mladší bráška vrátil zpátky domů.

„Tádo,“ křičel radostí Michal a svého brášku objímal. Ten se však nehýbal.

Jeho tělíčko bylo vyzáblé a studené. V očích se nezračil život, zbyly jen stopy po děsu.

Nikdo nevěděl, že malý Táda má svou skrýš pod prkny pod postelí a že jeho fantazie je tak skutečná. Pouze „hodný“ bráška, který ho bral do světa děsů a hrůz. Až jednoho dne se ze hry stala noční můra.

Ten den se z Michala stal Podpostelník.