Nenaplněná touha

Ty necháš se ukojit jejími ústy,

tvé rty zůstávají zavřené.

Noci stávají se pro ni

nekončícími půsty,

její touhy zdají se ztracené.

Proč nevidíš to,

ty kdo leháváš vedle ní?

Proč nevzbudíš se,

když o tobě marně sní?

Proč prosit musí,

když chce tvou blízkost?

Z věčné touhy zbyla jí

jen hořká lítost.

Je tvojí ženou,

kořenem života.

Není věcí, hrou,

není jistota.

Tak prober se a vezmi si ji...

tak jako nikdy, jako poprvé.

Přitul se k ní, otři jí slzy

a pověz, že vše už bude jen dobré.

Že to, co si myslí,

pravda není.

Že to, z čeho má strach,

jsou lži.

Že je krásná, jak světlo denní.

A ty, že si to neviděl,

hlupák jsi.