Knižní tip číslo 1

Dlouho jsem přemýšlela, kterou knihou novou rubriku uvést. 
Favoritkou?
Novinkou?
Nakonec jsem se rozhodla pro knihu, která na mě kouká z knihovny od dnešních Vánoc a já se na ni moc těším. 
Jde o knihu Jsou světla která nevidíme, kterou napsal Anthony Doeer.

Anotace: Marie-Laure žije se svým otcem v Paříži nedaleko Muzea přírodní historie. Její otec má na starosti tisíce zámků v budově muzea. V šesti letech Marie-Laure oslepne a otec jí postaví dokonalý model jejich čtvrti, aby si mohla ulice vštípit do paměti a byla schopná najít cestu domů. O šest let později Paříž obsadí nacisté a otec s dcerou prchají do opevněného městečka Saint-Malo, kde žije ve vysokém domě u moře Mariin samotářský prastrýc. Odvážejí s sebou nejspíš nejcennější a současně nejnebezpečnější klenot z muzejní sbírky...

Popravdě řečeno, kniha mě zaujala, jakmile jsem ji spatřila. A po přečtení obsahu na zadní straně obálky se stala mou favoritkou. 
Nebudu lhát. To, že dostala Pulitzerovu cenu mé vábení ještě umocnilo. 
Nebojte, nejsem z těch, co dají jen na ocenění a domnívají se, že jakmile něco vyhrálo nějakou cenu, musí to být zaručeně dobré. Obrázek si vždy dělám sama. Stejně tak jako u čehokoli jiného. Ale přeci jen je to jistý druh doporučení.

Proč číst?

Kniha se odehrává během druhé světové války, což je velmi silné téma samo o sobě. Pravděpodobně bude psaná ze dvou pohledů, vzhledem k dvěma hlavním postavám žijícím naprosto odlišné životy, které se mají časem protnout. 
A život s handicapem za takové doby je taktéž silné a lákavé téma.

Mám ráda knihy s neobyčejnými příběhy, které umí upoutat na první pohled a během četní své pouto ještě umocní. Uvidíme, jak tomu bude v tomto případě.
Jakmile se ke knize dostanu, což bude brzy, a dočtu ji, budu vás neprodleně o svých názorech a  pocitech informovat v recenzi. 

Doufám, že se vám první vstup do okénka knižních tipů líbil a budu se těšit na další shledání.