Den blbec

Ráno se probudím a mám pocit naprostého vyčerpání. Po noci plné převalování a probouzení se ze zlých snů se posadím na postel a rozkoukávám se. Vstanu a zakopnu o práh mezi dveřmi. "Sakra," vykřiknu, zase jsem vstala levou nohou.

V koupelně plné nástrah si čistím zuby, načež začnu krvácet z dásní. Při malování očí novou řasenkou se píchnu do oka a při vymývání té černoty z očí se div neutopím v umývadle. Den právě začal a já už ho mám plné zuby. Jedna katastrofa střídá druhou.

Sotva se vydám na cestu do práce, zjistím, že nemám klíče od skřínky. Bezva, kdo mi asi dnes půjčí boty a uniformu? Ptám se sama sebe. Doufám, že dnes slouží samí hubeňouři. Ne že bych byla nějak tlustá, ale do skupiny twiggi tyčinek rozhodně nepatřím.

Ujel mi vlak. Do háje. Popadám telefon a vytáčím číslo do práce.

Ozve se kolegyně: "Prosím." Její hlas zní po noční unaveně, určitě se už těší domů.

"Ahoj Markét, omluv mě, dnes přijedu později. Vlak mi pláchl před nosem. Díky," omlouvám se a v duchu se modlím, aby se už nic dalšího nepodělalo.

Konečně nastupuji do vlaku a sedám si na poslední volné místo, vedle chlapa, co se roztahuje a děsně chrápe. To je zase den. Nasazuji si sluchátka, abych ten rachot linoucí se z jeho hrdla přehlušila a pouštím si líbivou melodii, která mi na chvíli zpravuje náladu.

"Masarykovo nádraží," ozve se z rozhlasu. Konečná, vystupuji...Po prodrání se davem se konečně dostanu ven na nástupiště a svižným krokem si to mašíruji na tramvaj. Brejlím do jízdního řádu, abych zjistila, že přijede za dvacet minut. 

 No co, pomyslím si. Pojedu metrem.

Scházím do vestibulu a rozhlížím se kolem sebe. Ráno tu občas vídám podezřelé tváře. Možná, že je ze mě paranoik. Jen se ohlédnu vpravo, vidím ženu sklánějící se nad mužem, ležícím na zemi. Volá o pomoc. Přiběhnu k ní a zjišťuji situaci. Jde o jejího manžela. Z ničeho nic se mu zatmělo před očima a upadl. Zkontroluji životní funkce a když zjistím, že nejspíš pouze omdlel, zvedám mu nohy a podkládám hlavu. Sláva. Vypadá to , že nemá žádná vážná zranění, ale přeci jen voláme záchranku. Co kdyby? Zůstávám do jejich příjezdu a vyprovázím je do sanitky. Odjíždějí.

Konečně nasedám do metra, mou cílovou stanicí je Karlovo náměstí, kde vystupuji.

Zrychluji krok, přelétám náměstí a ocitám se před cílovou budovou.

Vcházím, vyběhnu schody do prvního patra, kde se snažím vysvětlit staniční sled událostí dnešního rána a zároveň z některé kolegyně vymámit oblečení i s botami. Podaří se.

Převlečená si přebírám hlášení a chystám se k pacientům. V tom se ozve rychlý zvonek z pokoje, který mám na starost. Všechno zahazuji a utíkám směrem k němu. Nacházím pacienta ležet na zemi. Nejspíš kolapsový stav, omdlel.

A tak se ptám: Dejá vu? Nebo den blbec?